Paříž - Praha na lehokole (18. - 28.05.2012)

Když jsem se rozhodl, že to pojedu, vyvstalo několik otázek. Na čem pojedu a hlavně jak se do Paříže dostat. Směr byl jaksi dán už názvem trasy, a to Paříž - Praha. Vlakem najít spojení se mi nepodařilo, žádný přímý spoj ani spoj s jedním přestupem kola nebere. Byla by to cesta asi na dva dny s několika přestupy a to jsem zavrhl. Další možnost byla letadlem, ale jsem český důchodec a na takového by to byla neúměrná suma.

Tak jsem pátral dál a našel spojení na čecha, který to jel a ten mi dobře poradil. Autobus Student Agency jezdí třikrát v týdnu, ale, jak víme, za náklad ručí řidič a tím pádem nemůže prodejce jízdenek přepravu kola zaručit. Ale vždy se najde řešení, tak i tady. Na internetu se dá na stránkách spoje sledovat obsazenost autobusů a když je některý ne plně obsazen, tak přijet ke spoji už zabalen a domluvit se s řidičem. Uspěl jsem až na třetí pokus.

Kolo ale musí být zabaleno, (našel jsem na Florenci na stavbě igelity, do kterých jsem ho zabalil), bez tašek, bez šlapek, bez předního kola a předního blatníku. To je práce na místě na několik minut. Potom stačí jen natočit řidítka, bez kola se s nimi nic nedělá, jsou v lajně kola. (Týká se zábradlí). To technicky. Nemám tušení, vzal-li by kol víc než jedno. Já jsem to jel celé sám, a proto šlo jen o jedno kolo. Měl jsem zábradlí, napadlo mě, že do autobusu leháč se spodním řízením asi nedostanu, ale s horním by to podle mne šlo, není tak široké. Informace jsem čerpal na téhle stránce. Strejda Gůgl mi to přeložil.

Mapy, které mám, jsou mapa Paříže a mapa Nancy, potom mapy vytištěné z nadepsaného odkazu, z Paříže až po Česko. A jak jsem jel? V Paříži jsem se dlouho nezdržel, byl jsem u Eifelky, tu kopu železa jsem si nenechal ujít, objel Vítězný oblouk a mazal z Paříže. Cestou jsem dumal, kterého afrického státu je Paříž hlavní město, protože takovou koncentraci černochů jsem nezažil ani v severní Africe, kde jsem nějakou dobu žil. Ono i podle mapy se z Paříže vyhrabat není zas až tak jednoduché, protože francouzské značení je na dvě věci, jen ne k potřebě. Cyklostezek spousta, ale není poznat, kam vedou, tak jsem se poněkud orientoval kompasem, a nejen tam. Z těch černošskejch slumů jsem měl docela respekt, spát poblíž se mi vůbec nechtělo, tak jsem ujížděl z města a stihl jsem to na venkov před nocí.

Co je ve Francii na prd je mizerné značení a to, že i když se jedinec ptá,oni neznají ani sousední vesnici, všichni hulej a mají auta, na kole nejezdí a párkrát mě proto navedli i na dálnici. Určitě ne ve zlém. V Německu je to minimálně o řád lepší, zlatá německá dokonalost, i když jsem kufroval i tady. Lidi jsou ve většině ochotní, pomůžou, poradí (i když blbě), k vyžebrané vodě jsem i něco k snědku dostal, aniž jsem si říkal. Nejméně jsem ujel první den, 83 km, protože autobus nás vysypal na ulici v Paříži ve 13.00 hod, nejvíc 146 km.

Před odjezdem jsem si koupil zahradnickou plachtu 2x3 metry a nedám na nidopustit. Několikrát mě doslova zachránila, třeba když mě přepadlo krupobití a nikde kolem nic. Foťák jsem s sebou měl, ale fotek tam moc není, několik z městeček, ta příroda je stejná jako u nás, nic exotičtějšího než jsem byl já, jsem nepotkal. A neumíme sem fotky nějak dát.

Co mi asi trochu chybělo, byli francouzští staříci, popíjející vínko a hrající nějaké ty stolní hry. Níkde jsem na ně nenarazil. Je sice možné, že to bylo tím, že ještě nebyla sezona a byla na ně zima, ale nevím nevím, možná jsem nejel tím správným krajem. Spal jsem všude nadivoko, v lese až v Česku. Tam jsou totiž lesy buď smíšené nebo listnaté, takže všude tráva a já klíšťata nerad. I tak jsem čapnul dvě francouzská a dvě německá. Jel jsem minimálně do 21. hod a potom se začal poohlížet po nějakém přístřeší, a ono se vždy něco přitrefilo - tu terasa chaty, tu stodola, dokonce i na vleku za traktor v jakési kůlně.

Jídlo jsem měl z domu jen polévky a jinak jsem kupoval ve větších vesnicích. Měl jsem štěstí, vždy jsem našel něco otevřeného. Vařič jsem měl s sebou plynový a osvědčil se mi. Nekouří, nesmrdí, není vidět co dělám a můžu na něm vařit skoro kdekoliv, i za deště pod stolem. Pití jsem cestou vyžebral, na to nemusím umět řeč (voda se píše francouzsky eau a čte o - hrůza!), v Němcích vodu do petek nenatočí, kohoutkovou používají jen na zalévání zahrádek, ale vždy dali celou kupovanou. Jen jsou všude lidi zalezlí doma, někdy dalo práci se k nim dovolat.

Nějaké to pivko bylo, to jsem si nenechal ujít, kafe s dortíčkem, i hotovka, a přitom jsem utratil jen 110 euro. Neplatil jsem za noclehy. Normálně stojí jízdenka 1755 Kč, ale kupuje-li se těsně před odjezdem, klasické last minut, tak jen 1090, 100 za kolo a 100 za brašny. Což se mi jeví skoro zadara.Autobus vyjíždí z Florence ve 23.00 a je tam ve 13,05 druhý den. Hodně cestujících vystupuje už ráno v Německu, tak jsem měl pro sebe skoro celou cestu celou dvojsedačku.

V Německu jsem si všiml, že i přes ten jejich náskok před námi krávy, prasata i siláž smrdí stejně jako kdekoliv jinde. Z toho všeho mi vyplývá, že, pokud se nejedná o sezonu, dá se takto vyjet se Student Agency (není to reklama) do celé Evropy a pak se vracet. Opačně by to nemuselo vyjít. Není to až tak drahé a pokud se neplánuje přesně odjezd a příjezd a jedinec si troufne na sólo, může jet něco takového každý. Držím následovníkům palce a případné dotazy rád zodpovím.

Zdraví Pepíček
peparachunek@seznam.cz