Výstup na Wildspitze (08. - 11.05.2014)

Tak trochu relaxační špacír po alpských horách a dolinách jen lehce atakující výškovou hranici 3 000 m, se díky několika drobným náhodám, pár špatným odhadům a drobné lehkomyslnosti sem tam měnil v trošilinku dramatické chvíle, na jejichž konci, když už to všechno dobře dopadlo, by si člověk nejradši sám sobě nafackoval.

První den - výstup na Wildspitze. Snadný jako hračka. Rozměklé sněhové pole v posledních pár stech metrech šlo při dobrém výběru stopy přejít i bez sněžnic. Tak proč nezkusit při sestupu jinou, starší, stopu, že? A proč po sto metrech nezapadnout po pás a dál téměř po prsa do mokré kaše, z které se už bez cizí pomoci prostě nedostanete, že? A proč si pak po vyproštění řádně nepotrénovat "plížením plazením s plnou polní vpřed" (major Hompora by z nás měl jistě i po třiceti letech radost, jak to stále zvládáme) až k nejbližšímu balvanu a pak k dalšímu a k dalšímu?

Druhý den - výstup na Similaun severozápadní cestou přes Hochjoch Hospitz. Drobným zádrhelem se ukázaly býti jednak rozměklé sněhové převisy právě nad Hochjoch Hospitz, jednak lavinová pole, jen 10 - 15 m široká, ustrnulá v částečné fázi sesuvu a čekající, který trouba si do ní z neprozřetelnosti vleze a sveze se s ní zdarma až do ostrého kaňonu s řekou o 400 m níž.

Třetí den liják, liják a zase liják. Vůbec nešlo vystrčit nos. Plán byl opět směr Similaun - klasickou severní cestou. Tak zas příště.